Zahrada

Čemeřice v zahradách

Již ve starověku byly čemeřice společně s kýchavicemi, které sice nejsou příbuzné ale mají podobné účinky, známy jako jedovaté a léčivé rostliny. Běžně se používaly v terapii i k přípravě jedovatých nápojů. Hlavně se jimi léčili duševním choroby. Například v řecké mytologii Melampus z Pylu použil čemeřici při léčbě šílenství dcery krále Argose. Princezna díky Dionysově kletbě běhala nahá po městě plakala a křičela. Hippokrates doporučoval čemeřici jako projímadlo. Během obležení Kirrhy v roce  585 př.n.l., byla čemeřice údajně použitá Řeky k otrávení vody. Obránci města byli následně tak oslabeni průjmem, že nebyli schopni bránit město. Někteří historici se domnívají, že Alexandr Veliký zemřel kvůli předávkování čemeřicí. Znalosti o použití čemeřice převzal také starověký Řím. Dochovalo se rčení „Nonne vis Anticyram navigare“? (Nechceš se plavit do Antikyri?), což znamenalo „Co blázníš?“. Čemeřice z Antikiry totiž prý bývala nejúčinnější.

Ve středověku se věřilo, že vykuřování čemeřicí pomáhá lidem posedlým duchy a též zbavovalo člověka melancholie – stačilo nosit u sebe kořen čemeřice zabalený v kousku bílého plátna. Kořen rozdrcený na prášek byl zase prostředkem lidové magie. Kdo jej sypal před sebou, mohl se dostat zcela nepozorován, kam chtěl. Rozdrcený sušený kořen smíchaný s česnekem a sirným květem se zas používal jako „Faustovo kuřidlo“. Když bylo kuřidlo nasypáno na žhavé dřevěné uhlí, a navíc byl úkon provázen pronášením tajných formulí, bylo možné si podmanit zlé duchy.

Jednotlivé druhy čemeřic byly pěstovány ve středověkých klášterech, ze kterých zřejmě zplaňovaly do přírody. Z roku 1728 pochází záznam o zplanění čemeřic v okolí města Ulm v Německu. Proto původní areál některých druhů není zcela jasný.

Čemeřice mají v zemi krátký ztloustlý oddenek. Z oddenku vyrůstají buď olistěné stonky, na jejichž vrcholu je pupen, ze kterého příští rok vyrůstá květenství nebo jednotlivé listy a květy. Květy jsou velké s nápadnými kališními lístky, které jsou, především v zahradnických příručkách, často považovány za okvětí. Korunní lístky jsou přeměněné ve vakovité medníky. Květy jsou proterogynické, tedy nejprve dozrávají pestíky, které se ohýbají směrem nad medníky. Po opylení se vracejí do původní polohy ve středu květu a uvolňují místo postupně dozrávajícím prašníkům. U skloněných květů, pokud nebyly zatím blizny opyleny může v tomto období docházet k samoopylení. Květy opylují především včely a čmeláci.

Čemeřice obsahují glykosid helleborin, hellebrin a helleborein, kyselinu akonitovou a alkaloidy protoanemonin a ranunculin. Otrava se projevuje podrážděním sliznic, pálením, sliněním a kolikovými bolestmi. Zpomaluje se puls, rozšiřují zorničky. Člověk má závratě a upadá do bezvědomí. Naštěstí se účinné látky jen obtížně vstřebávají. Srdeční glykosidy čemeřic se používaly jako kardiotonikum.

 

Čemeřic je popsáno kolem 20 druhů. Botanici dále rod dělí na 6 podrodů či sekcí, ale praktické je rozlišit zahradní čemeřice do dvou skupin. V první, ve které je méně druhů, jsou rostliny, které vytváří lodyhy nesoucí listy. Lodyhy přezimují a na jaře z jejich vrcholu vyrůstá květenství.

Do této skupiny patří především poměrně často pěstovaná  čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus) ze západní evropy.  Čemeřice korsická (Helleborus arguttifolius, syn.: H. lividus ssp. corsicus) pochází ze Sardinie a Korsiky, kde roste v lesích a středomořských křovinatých porostech. Má listnatou, květunosnou lodyhu. Jedná se o poměrně mohutnou, exoticky působící rostlinu, která v době květu dosahuje výšky přes 1 m.

Druhou skupinu čemeřic představují čemeřice vytvářející přízemní růžice listů, ze kterých vyrůstají květunosné lodyhy. K nejznámějším a nejčastěji pěstovaným druhům, které se však od zbývajících svým vzhledem výrazně liší, patří čemeřice černá (Helleborus niger). Planě roste ve vápencových Alpách, ale již ve středověku se její pěstování rozšířilo po celé Evropě. Svoje jméno získala podle černé barvy oddenku. Listy má přezimující, kožovité, znožené. Květy jsou velké, bílé.

Všechny čemeřice jsou rostliny Evropské, Středomořské a blízkovýchodní. S jednou výjimkou. Je jí čemeřice tibetská (Helleborus thibetanus). Popsaná byla již na konci 19. století, i když Číňané ji znali a pěstovali jako léčivou rostlinu již řadu staletí. Do zahradní kultury se dostala až koncem dvacátého století masivními dovozy rostlin sbíraných v Číně a z nabídky čínských obchodníků. Od nich byly překupovány především anglickými, belgickými a holandskými školkaři a distribuovány dále po Evropě ve dvou klonech růžově a bíle kvetoucích. Nyní se objevují v zahradách i u nás.

Čemeřice měchýřkatá (Helleborus vesicarius) je další z řady neobvyklých čemeřic. Druh je nápadný především velkými nafouknutými měchýřky, u nás není dostatečně zimuvzdorný.

Nejvíce druhů se řadí do poddrodu Helleborastrum. Jako genetický zdroj má největší význam čemeřice východní (Helleborus orientalis). Původní druh roste na černomořském pobřeží od Bulharska, přes Turecko a na Kavkaze.

Zelenokvěté druhy čemeřic bývaly dříve pěstovány mnohem častěji, dnes jsou v kultuře vesměs nahrazeny zahradními hybridy. Přesto se občas pěstují jako zajímavost. Čemeřice vonná (H. odorus -Maďarsko, Balkán) má obvykle 1 přezimující list ( v zahradách jsou trsy větší), stonek vyrůstá na jaře nese 2-6 květů. Listy jsou za mlada pokryté stříbřitými chlupy, jsou děleny obvyle na 11 zubatých segmentů. Květy jsou žlutozelené, aromatické připomínající černý rybíz, mají asi 5 cm v průměru. V přírodě roste především v řidších lesích na vápencích, u nás rostla zplaněle v Českém krase.

Čemeřice zelená (H. viridis – Severní a střední Alpy, Německo). Má nepřezimující listy, list je dělený na 5 – 7 větších segmentů, které jsou dále dělené. Spodní strana je chlupatá alespoň na žilkách. Pokud jsou pěstovány v horku a suchu, listy v létě zatahují. Květy jsou tmavě zelené, na stonku bývají obvykle po třech. V přírodě roste na vlhčích stanovištích, především bučinách. Od středověku byla pěstovaná v zahradách, často zplaňuje. Čemeřice západní (H. occidentalis) je někdy uváděná jako poddruh předcházejícího druhu. Roste na západě Německa, v Beneluxu, Francii a Španělsku. Liší se především hlouběji ostře zubatými listy.

Čemeřice okrouhlolistá (H. cyclophyllos – jižní Balkán) má listy dělené až do 14 segmentů, listy jsou na žilkách chlupaté a na zimu zatahují. Květy jsou žlutozelené.

Čemeřice křovištní (H. dumetorum - Banát) má nejmenší květy, které mají v průměru kolem 3 cm, okvětní listky jsou úzce vejčité, okraji se nepřekrývají. Listy raší brzy, během zimy, u nás někdy namrzají.

Taxonomie zbývajících zelenokvětých druhů ze západního Balkánu a Itálie je poměrně složitá, někteří autoři je považují za nižší taxonomické jednotky a navíc jsou i v současnosti popisovány nové druhy (H. abruzzicus, H. bocconei, H. croaticus, H. hercegovinus, H. istriacus, H. liguricus, H. multifidus). Pro zahrady ale nemají větší význam, jako zajímavost je v současnosti nabízena čemeřice abruzská (H. abruzzicus) s listy dělenými v řadu dlouhých a úzkých úkrojků popsaná v roce 2006.

K občas pěstovaným druhům patří dva druhy s purpurovými květy - stálezelená čemeřice tmavočervená (H. atrorubens) s drobnými květya opadavá čemeřice nachová (H. purpurascens) s květy většími. První pochází ze Slovinska, druhá je typickým průvodce východokarpatských bučin. Kvetou v dubnu. Helleborus torquatus (Srbsko, Černá Hora) je tmavě kvetoucí druh. Má velký význam jako genetický zdroj, protože v roce 1971 byly v Černé Hoře nalezeny dvě plnokvěté rostliny pojmenované ´Dido´ a ´Aeneas´. Ty se po zkřížení s čemeřicí východní staly základem pro vznik dalších plnokvětých kultivarů.

Čemeřice se v kultuře snadno kříží, pokud chceme pěstovat čisté botanické druhy je vhodné získat osivo z přírodních stanovišť. V současnosti se v nabídkách zahradnických firem objevuje řada hybridních rostlin s novými vlastnostmi, které významně rozšiřují sortiment.

Přestože lze množit čemeřice in vitro, rostliny takto vypěstované jsou poměrně drahé. V obchodech se proto, na rozdíl od ostatních trvalek, prakticky setkáme s kultivary méně často. Dělení trsů či řízkování oddenků je totiž málo výnosné. Proto se čemeřice rozmnožují výsevem. Semena se vysévají již na podzim (potřebují teplou fázi a chladovou stratifikaci), přesto někdy rok i déle přeléhají. Klíčí hypogeicky, jejich děložní lístky zůstavají pod zemí a nad zem vyrůstají až pravé listy. Výsevem se však nezíská jednotné potomstvo. Proto čemeřice nakupujeme na jaře, v době květu. V zahradní školce si vybereme rostliny, které se nám líbí.

Zahradní čemeřice sázíme je do neutrální až mírně alkalické půdy s dostatkem humusu, nesnáší stagnující vodu. Pro bohatý růst a kvetení je můžeme na konci léta pohnojit plným hnojivem s vyšším obsahem fosforu. Stálezelené druhy, zvláště čemeřici korzickou můžeme přes zimu lehce nakrýt chvojím. Zahradní hybridy, které mají za rodiče čemeřici východní, čemeřice tibetská a nachová nemají přes léto přeschnout. Letní sucho nevadí většině jihoevropských druhů. Čemeřice dobře rostou v hajních podmínkách.  Většinou je pěstujeme jako solitéry ve stinných partiích nebo se kombinují s dalšími jarními rostlinami.  Pěkně působí jako předsadba před keři či jako podrost pod listnatými stromy. Stáletelené druhy se dobře kombinují i se stálezelenými listnáči. Pěkné pozadí vytvářejí čemeřicím také tmavě zelené jehličnany. Můžeme je použít i na obruby záhonů. Pokud jim vybereme vhodné stanoviště, tak dobře rostou, vyžadují minimální péči, na stanovišti rostou mnoho let a mnohdy se sami přesévají.

Na vhodném stanovišti čemeřice obvykle dobře prospívají. Nejčastěji se vyskytuje černá skvrnitost čemeřice (Coniotyrium hellebori. Během podzimu se na listech vytvářejí většinou od okrajů do středu okrouhlé, postupně se protahující černé skvrny, později se barví do bílošeda a jejich střed vypadává. Silněji napadené rostliny mají deformované stonky a jsou značně oslabené. Plíseň se více šíří v stinných a vlhkých stanovištích. Prevencí je výsadba do polostínu, dostatečné zásobení půdy vápníkem, snížení přísunu dusíkatých hnojiv. Čemeřice až na výjimky (H. viridis a H. purpurascens) nepotřebují zalévat ani v suchých obdobích roku. Pečlivě ničíme suché napadené listy a stonky. Kurativní ochranou poskytují  přípravky na bázi mancozebu v předjaří při rašení listů. V nepříznivých podmínkách můžou být napadeny plísní šedou (Botrytis cinerea) způsobující šedou hnilobu. Skvrnitost stonků můžou způsobovat i jiné patogeny, ale jejich výskyt není většinou nebezpečný. Vzácně se objevuje také padlí. V Anglii se šíří virová skvrnitost, která se také projevuje černými skvrnami na listech a stoncích (HeNNV - hellebore net necrosis virus, Hellebore black death). Skvrny jsou drobné, husté, stonky a květy se kroutí. Virózu přenášejí mšice Macrosiphum hellebori.Jediná možnost léčby a prevence je likvidace napadených rostlin. Občas na čemeřicích škodí také kořenová háďátka.

Fotogalerie

Helleborus torquatus
ČASOPIS ZAHRÁDKÁŘ